Od dětství jsem psal básně a miloval pocit svobody, který mi psaní dávalo a stále dává. Vždy, když jsem měl volnou chvilku, psal jsem. Nikdy jsem nebyl uťáplej človíček, kterej sedí v koutku a smolí svoje básně, ale určité věci kolem sebe vnímám nějak citlivěji a čas od času cítím nezadržitelnou touhu napsat o tom, co se ve mně odehrává. Můj otec byl malíř a vždy, když pracoval na novém obraze, poslouchal hudbu, takže vlastně poslouchal neustále. Hudbu miloval a jako mladej kluk hrával diskotéky ze zakázaných desek a magnetofonových pásek. 

Možná právě proto, že jsem vyrůstal v rodině, kde hudba byla jakýmsi symbolem šťastného žití, stala se mou celoživotní milenkou, aniž bych si uvědomil, kdy přesně k tomuto neodloučitelnému stavu došlo. Jako malej kluk jsem zpíval ve sboru a vyhrál několik oblastních soutěží jako sólista. Pak jsem se ale zpěvu na nějakou dobu přestal věnovat úplně. Začala pro mne totiž éra lásky k tanci. Od páté třídy základní školy jsem se tanci věnoval s maximálním nadšením a odhodláním celých 9 let. Nejprve jsem se učil, později jsem v taneční škole i jinde učil ostatní. Objížděl jsem vystoupení, soutěže různých charakterů a nemálo jsem jich i vyhrál, ale do mého života vstoupila další vášeň. Věnoval jsem se několika tanečním stylům najednou, ale tím hlavním pro mne vždy byl Break dance. Taneční styl Break dance je nedílnou součástí kultury Hip Hop a tak někdy v průběhu mé taneční mánie (asi kolem roku 1996) jsem zatoužil po vlastní rapové tvorbě. 

Vlastně jsem dál psal svoje básně, akorát tak, aby se rytmicky přátelily se čtyřdobým taktem rapové hudby. Nějakej čas jsem dokázal skloubit tanec i hudbu dohromady, ale později se začaly projevovat zdravotní problémy, jakožto daň za mnohaletý každodenní fyzický nápor.

Tvorba hudby a psaní textů se tak stalo mým jediným terčem seberealizace. Působil jsem v několika kapelách, vydal první černou desku, první CD,  odehrál mnoho koncertů, potkal mnoho lidí, zažil spoustu věcí a pak přišlo něco, o čem jsem nikdy neuvažoval. Oslovilo mne rádio Kiss Jižní Čechy, abych zde moderoval a připravoval autorský pořad. BOOM! Ani nevím, jakým způsobem jsem se dostal ještě k moderování Kissparády a po nějakým čase jsem byl požádán, abych bavil lidi každý den v odpolední show, (následně v ranní show Double párty), která mi dala, stejně jako hudba, pocit, že mnoha lidem mohu změnit všední den a pokusit se rozptýlit jejich každodenní starosti a bolest.

Po skoro sedmi letech působení na rádiu Kiss Jižní Čechy přišel další posun. Mne i mého parťáka Jardu Košatku, oslovilo Fajn rádio s nabídkou moderovat u nich ranní show. Nastal čas velkých změn! Stěhování do hlavního města, ztráta kontaktu s velkým počtem přátel, ale otevřel se přede mnou velký svět nových možností a příležitosti pokusit se každý den dělat radost ještě mnohem většímu počtu lidí. Rádio mi dalo spoustu nových přátel, popularita mi spoustu jiných vzala, ale pořád jsem to já. Já, Jindřich Švejda, kluk z Vltavy.

A zítra si zase budu přát vykouzlit úsměv ve tváři komukoli z vás, ať už mne milujete nebo nenávidíte. Zažil jsem pracovat rukama a počítat každou korunu, zažil jsem pošklebky vzdělaných lidí, co mají papír na svou nekonečnou inteligenci, zažil jsem smrt svého otce, kterej mne naučil být čestným člověkem, chodím s matkou dávat květiny na hrob mé sestry, znám, jak bolí pohled na mou druhou sestru s vysokým mentálním postižením, vím, jaký je milovat, vím, jaký je být milován, mám přátele i nepřátele, byl jsem nahoře i dole a poté, co jsem přežil krvácení do mozku a několik následných operací, možná cítím věci trochu jinak. V roce 2015 jsem přišel o práci,  pak o peníze, o byt, o přátele a v květnu mi zemřel syn. Znám, co život dovede, proto je mi ctí, mít příležitost jen na pár vteřin zavinit smích.

To, co dělám, považuji za smysl svého života a  vážím si všeho, co mi nabídl - i toho špatného, protože vím, že mnozí z vás neměli ani tolik štěstí co já.

Mnohem více o mně a o mém životě se dočtete v mé knize „Coco Jambo - Tep osudu“.